O plemeni labradorského retrívra
O plemeni labradorského retrívra
Labradorští retrívři jsou vždy jednobarevní a vyskytují se ve zbarvení černém, žlutém a čokoládovém. Typickým znakem je hustá, krátká, dvojitá a jakoby mastná srst, která nedrží vodu a psa chrání před nepřízní počasí. Správný labrador má charakteristický milý výraz a je chytrý, přátelský, aktivní a rád se učí.
Předchůdci dnešních labradorů byli pravděpodobně dovezeni z Evropy do Kanady prvními osadníky. Byli využíváni jako všestranně použitelní pracovní psi při (rybo)lovu i jinak, s jedinou výjimkou: nikdy to nebyli hlídači a obranáři. V drsných klimatických podmínkách pobřeží severovýchodní Kanady tito psi velmi tvrdě pracovali. Později, snad začátkem 19.století, došlo k importu těchto psů na rybářských lodích z Kanady do Anglie. Psi svými vlastnostmi zaujali anglické lovce a angličtí chovatelé z nich promyšleným šlechtěním vytvořili lovecké plemeno. To bylo oficiálně uznáno roku 1904. Nikoli pouze exteriér, ale v první řadě povaha a ochota a schopnost pracovat, byly pro tvůrce plemene podstatné.
Jestliže lovecká plemena obecně bývají oblíbena i jako společníci, o labradorech to platí dvojnásob - obliba labradora tkví zejména v jeho skvělé povaze a přizpůsobivosti. Právě svou šťastnou povahou labradoři dobyli v podstatě celý svět a můžeme se s nimi setkat na všech kontinentech.
Dnes je labrador nejčastěji chován jako společník a rodinný pes. Přesto nadále zůstává i výkonným loveckým psem a jeho vrozené vlohy - vztah k člověku, výborný nos, chuť aportovat a chuť pracovat ve vodě - se neztrácejí a jsou předávány z generace na generaci. Kromě myslivosti se labrador uplatňuje jako záchranář, u policie a celní správy jako vyhledávač drog a výbušnin, jiní jedinci pracují jako vodící psi nevidomých, asistenční psi (pomoc tělesně postiženým, např.vozíčkářům) a canisterapeutičtí psi.
Labrador je vitální a odolný. Největším štěstím je pro něj žít v co nejtěsnějším kontaktu se svými lidmi. Protože zbytečně neštěká, může být držen i v městském bytě - potřebuje ovšem denně dostatek pohybu a vhodné zaměstnání. Je velká škoda, přímo hřích, nechat tohoto skvělého psa zahálet a tloustnout na gauči. Častým případem je, že pes páníčka, který původně žádný zvláštní výcvik neplánoval, k práci přímo donutí.
Často se uvádí, jak jsou labradoři dobráčtí a bezproblémoví. Je to pravda potud, že zvládnout vychovat labradora je snazší než zvládnout např.rotvajlera, ovšem nutno dodat při dobrém a důsledném vedení. Žádný pes se nevychová sám, každý pes se dá zkazit. Sebelepší vrozené vlohy musejí být podchyceny a rozvíjeny. Pokažený a nevychovaný labrador sice nemusí být nebezpečný, jako třeba tzv. bojová plemena, ale i tak může být zdrojem zlosti a konfliktů. Chcete-li si pořídit labradora (a vlastně jakéhokoli psa), zvažte především, zda máte chuť a čas se mu věnovat. Není vůbec rozhodující, jak velkou zahradu bude mít Váš pes k dispozici. Důležité je, kolik času stráví s Vámi a jak kvalitně bude tento čas naplněn.